Stále to přežívá. Dokonce veřejně.
Dnešní zpravodajství, pravidelně informující o pravděpodobně dalším zmařeném pokusu o zrušení Komunistické strany Čech a Moravy, mne opět naplnilo tou všudypřítomnou obecnou skepsí vůči dalšímu vývoji. I když není nutno pozorovat pouze ten vývoj, stačí se podívat na současnost či dokonce nedávnou minulost. Skutečně zde politicky degenerujeme? A nejsme již náhodou zdegenerovaní? Proti projevům prakticky jakýchkoliv názorů nemám sebemenší výhrady, liberalismus mi koluje v žilách a upřímně řečeno mi je zcela a od srdce jedno, co si pár důchodců na bůhví jakém srazu KSČ(M) myslí. Co mi jedno není, je už onen pouhý fakt, že bývalí estébáci, příslušníci socialistického establishmentu či dokonce potomci nikdy neodsouzených brutálních vězeňských komunistických dozorců (bez jakýchkoliv distancí), to všechno teď sedí v parlamentu. Pomáhá komplikovat prosazování zákonů, podílí se na správě země, je to stále více než viditelné, zcela oficiální a z pro mě nepochopitelných důvodů si to zachovává svých cca 10,5% v každých volbách. Nejmenovaná vesnice blízko má devět z devíti zastupitelů ruďoučkých jako třešničky. Nic proti jejich irelevantní vizi, pokud by mi ji nenutili, vše proti podobě jejich angažovanosti. A ačkoliv se snažím sebevíc, záběry zdvižených pěstí, projevů o blahodárných účincích plánovaných časů, bránění v uznání zásluh protikomunistického odboje ve mne vzbuzují kromě opovržení také strach. Strach z toho, kolik naštěstí převážně starých lidí tomu podléhá. Je tomu však nějaký čas, co jsem zůstala stát s otevřenou pusou - nejsou to pouze staří hloupě zbytečně nostalgičtí lidé, kteří by si rádi zatnuli pěstičky, vyvěsily rudé vlaječky a šli do průvodu. Vrchol demagogie. Asi pětadvacetiletý komunista hrdě prohlašuje, jak padesátá léta nezažil, nebude je tedy soudit, pouze se k tehdejším prokurátorům tiše a nenápadně přihlásí a pokračuje v odkazu dál. Sympatie k nacismu byly zakázány okamžitě, a tak to mělo být. Proč ne komunismus? V čem byl lepší? Byl lépe prosazován? Neřekla bych, do vězení se schopný a svobodný člověk dostal tím spíš, zabíjelo se tak jako tak. Nejen proto mne tedy právem zaráží, když je zde stále tolik lidí, kteří jsou v tragickém odkazu odhodláni dále pokračovat. Některé věci, pohnutky, činy, některé projevy a některá přesvědčení jsou pro mě stále neuvěřitelné. A mohu se snažit sebevíc, naprosto irelevantní, tragické a nepochopitelné. Jediný význam, který pro mě má tato filosofie, bohužel ne pouze teoretická, praxi jsme všichni viděli, je snad jenom permanentní téma, přísun inspirace. Když nemáš co napsat, zbuzeruješ komunisty. Ale je to tak, ať už chceme či ne, sedí to v těch poslaneckých lavicích, nechce se tomu pryč a téma je zde bohužel neustále otevřené. Čeká na vyřešení. Dostane ho?