Plastičtí lidé a prasácky živený alibismus
Jednou z největších překážek rozvíjení elementárních potenciálů či jen nerealistických představ a potřeb se prudce inteligentně seberealizovat bývá v dnešní době a našich zeměpisných šířkách zřejmě lenost. Ta nebezpečná lenost, která je přece diametrálně odlišná od logické a zdůvodnitelné lenosti, když přijdeme zničení, znudění, zmučení a v létě navíc převaření navečer domů. Za nebezpečnou lenost lze považovat neschopnost donutit se vyvinou sebemenší fysickou i psychickou aktivitu kromě převalení se na bok projevující se dokonce i ve chvílích klidných a odpočinutých. Takovým procesem však procházím dnes a denně, lze si na něj tedy poměrně dobře navyknout. Dokonce se snažím i chabě uklidnit několika universálními klišé o určité teoretické dřívější práci, kterou si vykupuji ony rozkošné chvíle čumění do blba. Ostentativní závistivé pozorování sousedovic dvorečku posetého květináči s konopím akorát tak zralým k blížící se sklizni a permanentní vstřebávání věčně poetických a sofistikovaných textů Plastic People a Diagnózy 307 lze ještě považovat za ty osvícenější z nich. Stávají se proto, spolu s nárazovým zájmem o pročítání našich věčně dodržovaných zákonů (což vytváří dojem poměrně dobré imaginární úrovně), chvílemi nejoslavovanějšími. Chvílemi, o kterých lze prohlásit, že nebyly ztrátou času, byť se jí mohou zcela jistě jevit. Ale ono i to opakování vět „Támhle si stoupni! Bestie tupá! Bleskem do hlavy! Rozporcuj maso támhletou sekerou. Rozštípej kosti, zbytky se umelou!“ má velkou hodnotu a svůj následný přínos. Svědectví doby, bylo mi jednou řečeno. Teprve až po pečlivém prozkoumání autentických záznamů lze totiž proniknout do celé té neuvěřitelně dokonalé filosofie a ještě více si, je-li to vůbec možné, zakořenit svůj milovaný prudce antikomunistický postoj. „Marš bestie líná!“ se tak zcela jistě stává nadčasovou větou implikující nejen poetickou až patologickou náklonnost k nekonvenčnosti prosté všech „správňáckých“ významů, ale i prostým konstatováním častého stavu vlastní osobnosti. A tak jsem schopna velmi přesně analyzovat situaci a začlenit ji do dvou pomyslných kategorií. Posuzovat, zda je člověk v danou chvíli bestie tupá nebo jen otupělý tvor s celkem relevantní příčinou není snadné, lze se to však naučit, ať už se jako indikátor používá ochota dojít si pro jídlo nebo třeba ochota jít s pískem. Když se o daných činnostech dlouze přemítá, spekuluje nebo diskutuje s alternativním egem, nastává krize. „Dobytku líná,“ pomáhá mi text PPU a stále dokola mne fascinuje, jak přesně vystihuje ony každodenní pocity všech těch tvorů na Zemi i o třicet let později (cca). A tak mi pomalu končí chvíle, když jsem na sebe mohla býti skutečně hrdá za výstižné popsání jevu prostého na dvou stránkách, daleko záslužnější a složitější jsou totiž ty poetické několikaslovné definice, které dokáží vždy a všude ukrýt nekonečně hodnotnou myšlenku do pár úhozů na klávesnici.